Každého to může někdy v životě někam táhnout. Každý může pociťovat potřebu vyletět ze svého rodného hnízda a zamířit někam, kam ho to táhne, a to bez ohledu na to, co že ho to tam vlastně táhne. A zatímco někdy takový člověk odjede na ono nové místo nastálo, může tam někdy jet i jenom dočasně. Aby to na onom jiném místě poznal, aby si to tam užil a pak se zase vrátil domů nebo pokračoval ve své cestě dál.
Zkrátka a dobře my lidé cestujeme. Někdy dobrovolně a jindy ne až tak docela, někdy za zábavou, zatímco jindy na něčím, co je určitou nutností, někdy daleko a jindy pro změnu třeba i jenom kousek vedle, do sousedství. Ale cestujeme. Abychom věděli, co se děje i mimo náš domov a abychom se třeba i něčemu přiučili nebo něco předvedli těm lidem, které na své pouti potkáme.
Cestovat se pak dá pochopitelně různými dopravními prostředky. A to nejen pozemní či lodní, ale i leteckou cestou. To všechno už lidstvo zvládlo a nepřipadá nám na tom vlastně nic nenormálního nebo výjimečného. Prostě se usadíme do zvoleného a co nejoptimálnějšího dopravního prostředku, který je k dispozici a který nás dopraví na místo určení. Abychom si nemuseli ošoupávat nohy chůzí.
A co bychom měli mít při takovém cestování na paměti? Mimo jiné i to, že bychom se zřejmě měli chovat ohleduplně a slušně. Pochopitelně k ohleduplným a slušným lidem. Protože to, že jsou někde lidé jiní než my, to neznamená že jsou horší. A i kdyby byli, mají přece právo být takoví. Tam na jiných místech jsou totiž doma oni, a ne my. My jako hosté bychom u nich měli akceptovat realitu, která tam panuje, stejně jako ji oni akceptují nebo by aspoň měli akceptovat u nás. Protože to zlepšuje vztahy mezi lidmi. A ty jsou žádoucí na dobré úrovni i tehdy, když už ty cestou potkané lidi nikdy více neuvidíme. Protože to, co v tomto ohledu dáme, se nám (doufejme) vrátí.